Úvodní fotografie byla vygenerována pomocí ChatGPT
Po desetiletí se tradovalo, že lidé a šimpanzi sdílejí 99 % své DNA. Tento údaj se stal ikonou evoluční biologie, ale nové analýzy kompletních genomů ukazují, že realita je složitější. Vědecké poznání se posunulo, nepopírá naši příbuznost se šimpanzi, ale odhaluje jemnější strukturu genetických rozdílů, které formovaly vývoj člověka.
Původ „99 %“: jednoduchý test ze 70. let
První odhady genetické podobnosti mezi člověkem a šimpanzem pocházejí ze 70. let minulého století. Tehdy vědci porovnávali krátké úseky DNA pomocí tzv. hybridizačních testů, zahřívali a ochlazovali smíšené vzorky lidské a šimpanzí DNA a sledovali, jak silně se vlákna spojují.
Tyto experimenty odhalily, že většina porovnávaných úseků se dobře „spárovala“, což naznačovalo zhruba 98–99 % shodu. Pro tehdejší technologie šlo o obrovský úspěch, ale šlo jen o malou část genomu, nikoli o jeho celek.
Když mluví celé genomy
Dnes máme k dispozici kompletní sekvence genomů člověka i všech velkých lidoopů, tzv. telomere-to-telomere verze (T2T), které odstraňují mezery a nejasnosti z předchozích verzí. Tyto nové sady dat umožnily přímé srovnání DNA člověka, šimpanze, gorily i orangutana s bezprecedentní přesností.
Z nejnovějších analýz vyplývá, že:
- 98–99 % sekvencí, které lze jednoznačně porovnat, je shodných písmeno po písmenu,
- rozdíly se soustřeďují v oblastech bohatých na opakující se sekvence, v počtu kopií genů a v tzv. regulačních úsecích DNA,
- člověk i šimpanz sdílejí přes 99 % všech genů, ale některé genové rodiny (např. ty spojené s růstem mozku či vývojem hlasivek) se během evoluce významně rozšířily nebo upravily.
Celkově, pokud započítáme i obtížně zarovnatelné části genomu, vychází podobnost přibližně 96–97 %, tedy stále mimořádně vysoká shoda, nikoli 80 % či méně, jak se někdy mylně uvádí v neodborných zdrojích.
Malé rozdíly, velké důsledky
Na první pohled může rozdíl tří procent působit zanedbatelně, ale ve skutečnosti představuje desítky milionů písmen DNA. Právě tyto drobné změny rozhodly o zásadních rozdílech v chování, řeči či vývoji mozku. Některé geny, které se u lidí zduplikovaly, jsou spojeny s růstovou dynamikou mozkové kůry nebo jemnější motorikou ruky.
Rozdíly se projevují i v regulaci genové aktivity – tedy v tom, kdy, kde a jak intenzivně jsou jednotlivé geny zapínány. To vysvětluje, proč může mít člověk téměř stejnou „stavebnici“ jako šimpanz, ale výsledná „architektura“ organismu je odlišná.
Společný původ potvrzen, mýtus zpřesněn
Moderní genomika nepotvrzuje staré mýty ani jejich zjednodušené odmítnutí. Ukazuje, že člověk a šimpanz mají mimořádně blízké genetické příbuzenství, ale že podobnost 99 % není absolutní číslo, nýbrž závisí na metodě výpočtu.
Rozdíly v řádu několika procent nepopírají evoluční příbuznost, naopak, pomáhají lépe pochopit, které genetické změny vedly k vývoji druhu Homo sapiens.
Zjednodušené slogany tak střídá detailnější a zajímavější obraz: lidé a šimpanzi sdílejí většinu genetické informace, ale drobné rozdíly v jejím uspořádání a regulaci vytvořily svět, v němž jeden druh staví observatoře, a druhý žije v korunách stromů.
