Historici a archeologové znovu analyzují roli hunského náčelníka Attily ve zkáze Západořímské říše a docházejí k závěru, že jeho podíl byl spíše katalytický než rozhodující. Ačkoliv jeho tažení Evropou ve 40. letech 5. století přineslo rozsáhlé ničení a oslabení římských provincií, impérium už bylo tehdy ve vážném úpadku. Vnitřní krize, ekonomické potíže, korupce a rozpad státní správy hrály klíčovější roli než samotné vojenské výpady Hunů. Attila tak nebyl přímým „ničitelem Říma“, ale spíše akcelerátorem nevyhnutelného rozpadu.
Výzkum se opírá o nové archeologické nálezy i přehodnocení dobových kronik. Zároveň upozorňuje na přehnanou démonizaci Attily v pozdější evropské tradici, která jej vykreslila jako barbarského ničitele civilizace. Ve skutečnosti šlo o schopného vůdce, který využil slabosti římské moci, ale nepředstavoval hlavní příčinu jejího zániku. Pád Říma tak nebyl výsledkem jediné události či osoby, ale složitého souběhu faktorů, v němž měl Attila jen jednu z mnoha rolí. Tento pohled přináší vyváženější interpretaci jedné z klíčových kapitol evropských dějin.
