Úvodní fotografie byla vygenerována pomocí ChatGPT
Těžko se soustředím na cokoliv jiného. Stále dokola kontroluju tu malou papírovou krabičku na šperky. Nevypařil se, nebyl to jen sen. Držím v ruce prastarý kus zeleného skla, je něžný a křehký. Prohlížím si jej proti světlu. Moje fantazie pracuje.
Vidím hustý subtropický les, den jako jakýkoliv jiný, mezi stromy se pase nosorožec, v korunách poskakují první opice, trávou cválají koně. Najednou se obloha rozzáří oslnivým světlem. O pár vteřin později přichází ohlušující tlaková vlna, všechno padá k zemi, stromy praskají, země se třese, řeky se vaří a najednou… nic, nic než obrovský kráter plný seškvařené horniny. V oblasti Ries došlo k ohromné katastrofě. Minuty ubíhají a asi o 250 kilometrů dále, na území dnešních jižních Čech, se schyluje k prudkému dešti. Dešti vltavínů.
Pátráním po zoraných polích jsem dosud neuspěla. Svůj vltavín jsem našla tzv. supením, tedy povrchovým pátráním kolem nelegálních výkopů. Nejsem první ani poslední, kdo tu zkoušel svoje štěstí. V přilehlém lese kempují narkomani a kopáním vltavínů si vydělávají na drogy. Některé jámy jsou suché, v jiných je hladina vody, některé jsou mělké, jiné vedou i do hloubky několika metrů. Okolo všech jsou haldy písku a jílu. U jedné z hald leží obal od injekční stříkačky. A taky ten můj “kamínek”.
Typické naleziště, kompletně podkopaný les po ilegální těžbě.
Na pole a k výkopům mě dohnala rozjitřená touha vybuzená po návštěvě českokrumlovského Muzea vltavínů. A díky Muzeu vltavínů jsem se dostala i k jediné legální možnosti, jak si vykopat vlastní vltavín – k zážitkové těžbě, kterou Muzeum vltavínů nabízí. Můj snoubenec Tom je s tím už smířený, ano, bude řídit a pravděpodobně to kopání taky nejvíc odnese.
Je něco před devátou ranní, když přijíždíme k bráně besednické těžebny. Z přilehlého kravína si nás zvědavě přihlížejí telata. Vedle našeho auta stojí novější Škodovka a vedle ní sedí na zemi muž. Muž přijel z Německa, bydlí kousek za hranicemi, umí výborně anglicky a jmenuje se Tobias. Myslím, že budeme dobrá parta.
Pohled na besednickou těžebnu, kde se koná zážitková těžba vltavínů.
Netrvá dlouho a přichází pro nás mladý a veselý zaměstnanec těžebny. Vede nás k přístřešku, kde se skladují veškeré pomůcky pro těžbu. Zajímá mě všechno, ale nejvíce samozřejmě samotné vltavíny.
Pracovníci nám ukazují kazetu plnou místních pokladů nejrůznějších velikostí a tvarů. Vedle na stole se v plastové krabičce odmáčí spousta menších zelených nalezenců. Jsou tu k dispozici pro ty, kteří by měli při kopání opravdu velikou smůlu, a nenašli ani těch pět zaručených gramů v ceně zážitku. Ale úplně tím nejzajímavějším kouskem je výjimečně velká a nádherně skulptovaná pecka. “Vykopal ji tu malý kluk, dost chudák brečel, když ji tu musel nechat.” Totiž, taková pecka bude mít hodnotu snad přes 200 000 Kč! A takové peníze každý po ruce nemá. “Možná půjde do Muzea vltavínů.”
Opravdová pecka! Tento obří a nádherně skulptovaný vltavín má výjimečnou hodnotu.
Moje rozjímání přerušuje ruch kolem nářadí a předákův krátký výklad o původu vltavínů. My už to známe z muzea. Ale dozvídáme se i spoustu jiných zajímavostí, třeba o nelegálních výkopech, o nejrůznějších tvarech a barvách vltavínů, nebo o cenovém boomu během covidu. Můžeme se ještě ptát na všechno, co nás zajímá. Jenže já už pokukuju po cepínech.
Ano, ke kutání vltavínů se používají cepíny. Vypadají jako zmenšené krumpáče. Obouvám si gumáky, navlékám rukavice a připadám si čím dál víc jako Alex v Minecraftu. Ještě podepsat nějaké bezpečnostní prohlášení, vzít vodu, foťák a jdeme ke stěně! Ta cesta je pro mě mlhavá, pociťuju takové nadšení, až mě málem pohlcuje derealizace. Atmosféře pomáhá i sílící Slunce, my se však nakonec naštěstí ocitáme ve stínu. Alespoň pro zatím.
Na místě dostáváme plastové misky s vodou, ve které můžeme oplachovat vltavíny, nebo podezřelé nálezy. Těch není málo, jedná se o tmavě zbarvené křemeny, kterým vltavínáři říkají klamivce. Jen o něco tmavěji se v půdě jeví vltavín. Ač jej obvykle zdobí tzv. skulptace, tedy různě hrbolatý povrch oleptaný půdními kyselinami, podobnou skulptací se mohou chlubit i ony klamivce.
Klamivců je opravdu mnoho.
Mistr nám ukazuje, jak s cepínem pracovat a do kterých vrstev mlátit. Skvělá je ta oranžová, plná křemenů. Trvá nám, než se nám konečně začne dařit odsekávat kusy štěrkopísku od stěny. Lítají jiskry, cítím štiplavý pach pukajících horkých křemínků. A tu mi po prohrábnutí materiálu přistává v ruce, ano, mám ho, jen pár minut po startu! Ačkoliv mě nabudilo nadšení, brzy odpadám. Je to fyzicky mnohem náročnější, než jsem čekala, takže mě střídá Tom. Raději pak se stejnou vervou prohledávám pomalu narůstající haldu štěrkopísku a rozmělňuju jakékoliv větší slepence. Už jsem ji chytla, už mi není pomoci. Zelená horečka. Stěží se odtrhávám, abych udělala alespoň pár fotek.
Pracovníci jsou tu po celou dobu s námi, připraveni nám kdykoliv pomoci. Ještě stále nemáme dobrou techniku. Zatímco se stále raduju z našeho prvního nálezu, panu Tobiasovi se bohužel ještě nezadařilo. A to už stihl odkopat minimálně dvojnásobek toho, co my. Všechny jeho zdatnost udivuje. “Vy už jste někdy kopal?” “Ne…” usměje se. Je rád, že si může odpočinout od kancelářské práce.
Slunce pomalu postupuje k poledni a žhne. Připadám si jako na divokém západě. Uvažuju, kolik vltavínů tu kolem nás čeká na to, až je někdo objeví, a čím víc si to představuju, tím víc narůstá moje mánie. Čas běží a nevím, kdy se sem zase dostaneme.
Jenže nehledě na nadšení tu už nějakou dobu kutáme bezúspěšně. Předákovi se to nezdá, a tak se vydává za námi. “To není možný, taková dobrá vrstva”, přitakávají ostatní pracovníci. A jen, co přijde k nám, ukáže na černý flíček ve stěně. “Tady je!” Koukáme se střídavě na flek, na předáka, na sebe navzájem. Nechápeme. “Jak je to možný?!” “No, vy laici přehlídnete tak 80 % vltavínů. My tak 50 %.” Dozvídáme se, že se překopaná zemina dále mechanicky dotřiďuje. Dává to smysl.
Právě nalezený vltavín "in situ".
Slunce se blíží k zenitu, horko stoupá a my i pan Tobias jsme propocení, v posledním návalu energie nacházím ještě jeden krásný zelený kousek, když předák zavelí: “Konec!” Sbíráme nářadí i misky s drahocennými zelenými kamínky a vracíme se k přístřešku. Tam omýváme nejprve špinavé nářadí, a pak – pomocí zubních kartáčků – i naše úlovky. Vltavíny pak putují na přesnou váhu, kde se určuje jejich hodnota: 5 gramů je v ceně návštěvy; pokud najdete více kamínků (nebo jeden těžký), můžete si je dokoupit za 250 Kč za gram. (Pokud tedy nenajdete nějaký kapitální kousek - ten pak většinou putuje do muzea.)
Zhruba v poledne odcházíme od přístřešku směrem k autům. Unavení, zpocení, s namoženými svaly – ale neskutečně šťastní při pomyšlení na několik kamínků barvy lesa, které nás teď už – opatrně zabalené v sáčcích – hřejí v kapse.
Naše poklady na autenticky rozostřeném snímku. :)
