Manukura: Bílý kivi, který změnil Nový Zéland

Když se 1. května 2011 v líhni novozélandského centra Pūkaha vylíhla Manukura, stala se senzací. Byla totiž prvním známým bílým kivi na světě – nikoli albínem, ale nositelkou vzácné genetické odchylky zvané leucismus, kdy peří postrádá pigment, ale oči a zobák si zachovávají běžné zbarvení. Její bílé zbarvení bylo důsledkem toho, že oba její rodiče nesli recesivní gen pro tento jev.

Bílé mláďě kivíka. Zdroj

Relokace a nové začátky

Rodiče Manukury pocházeli z ostrova Little Barrier, který je chráněný před predátory a představuje bezpečné útočiště pro původní druhy. V roce 2010 bylo v rámci jedné z největších známých relokací přemístěno 30 kiviů do oblasti Pūkaha, aby posílili tamní populaci. Během následující sezóny se narodilo 14 zdravých mláďat – mezi nimi i Manukura, která si své místo na výsluní vydobyla doslova barvou.

Kultovní status a význam pro Maory

Pro místní Maory byla považována za „tohu“ – znamení – a dostala jméno znamenající „vznešeného původu“ či „vůdcovský pták“. Její příběh přitáhl k ochraně přírody nebývalou pozornost veřejnosti i médií a stal se symbolem úspěšných snah o zachování endemických druhů Nového Zélandu.

Roztomilý bílý kivi. Zdroj

Ikona ochrany přírody

Manukura žila v centru Pūkaha, kde se kiví vejce běžně odebírají z hnízd za nepřítomnosti samce, inkubují se a mláďata jsou vychována do doby, kdy mohou být bezpečně vypuštěna do volné přírody. Její existence dramaticky zvýšila návštěvnost a podpořila financování programů na kontrolu škůdců, které jsou pro přežití kivi zásadní.

Dědictví bílé ikony

V roce 2019 se světu představil další bílý kiví jménem Manu, údajný „bratr“ Manukury. A přestože Manukura v roce 2020 zemřela, její genetická linie pokračuje. Podle oficiálních údajů novozélandského Ministerstva ochrany přírody (DOC) dnes ve volné přírodě žijí nejméně dva další bílí kiviové, kteří jsou jejími potomky a dědí po ní vzácný leucismus.

Jeden z nejvzácnějších ptáků na Zemi. Zdroj

Symbol naděje pro budoucnost

Manukura tak zůstává trvalou připomínkou toho, jak i jednotlivý tvor může inspirovat k ochraně celého ekosystému. Její příběh, vyprávěný v knihách i dokumentárních filmech, žije dál – nejen jako symbol biodiverzity, ale i jako důkaz, že příroda si stále uchovává schopnost překvapovat.