Ptakopysk podivný - jedovatý savec se zobákem

Kdyby někdo sešil dohromady kachnu, bobra a vydru, možná by vzniklo něco jako ptakopysk. Když se v 18. století první exemplář dostal do rukou evropských vědců, mnozí si mysleli, že jde o podvod. Jenže ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus) je skutečný – a dodnes zůstává jedním z nejpodivuhodnějších savců planety.

Tento endemický obyvatel Austrálie a Tasmánie klame tělem: klade vejce jako ptáci a plazi, krmí mláďata mlékem jako savci, má srst i jedové ostny a při lovu se orientuje pomocí elektroreceptorů – schopnosti obvyklé spíše u žraloků než u suchozemských tvorů.

Ptakopysk podivný, Autor: Dave Watts

Co dělá ptakopyska tak výjimečným?

Zobák jako anténa: Ptakopysk zavírá pod vodou oči, uši i nozdry – spoléhá na svůj citlivý zobák, který dokáže zachytit slabé elektrické impulzy vydávané pohybující se kořistí.
Plovací nohy a plochý ocas: Výborně plave a na souši si pomocí silných drápů hrabe nory v březích řek.
Jedové žlázy: Samci mají na zadních nohách ostruhy napojené na jedové žlázy. Zranění jím způsobené není smrtelné, ale způsobuje intenzivní bolest.
Sání bez bradavek: Samice kladou vejce a po vylíhnutí krmí mláďata mlékem, které jim vytéká z kožních žláz – mláďata ho olizují přímo z matčiny srsti.
Prastaré geny: Analýza DNA odhalila, že ptakopysk se oddělil od ostatních savců před více než 160 miliony let. Jeho genom obsahuje geny společné plazům, ptákům i savcům – opravdová genetická mozaika.

Důkaz síly evoluce

Zvíře, které bylo kdysi považováno za podvrh, je dnes cenným důkazem evoluční rozmanitosti. Domorodí Australané znali a ctili ptakopyska dávno před příchodem západních vědců – a i dnes stále odhalujeme nová tajemství jeho biologie.

Patří mezi ohrožené druhy, a jeho klesající počty připomínají, že i ty nejneobvyklejší a nejodolnější tvory může zasáhnout změna klimatu a úbytek přirozeného prostředí. Ptakopysk tak není jen kuriozita – je živoucí výzvou, abychom chránili přírodní zázraky dřív, než zmizí.